Já chci s Tebou komunikovat

Já chci s Tebou komunikovatZdá se mi to tak samozřejmé. Mluvím, s kým chci. Píšu, co toužím napsat. Poslouchám, co mi přináší radost. Čtu, čemu rozumím, a těší mě to. Je to pro mě zcela běžné. Zkrátka komunikuji. Setkávám se však s dětmi, které nemluví, nepíší, ani jiným způsobem nekomunikují. Žijí ve svém světě. Hrají si do nekonečna s prsty a očima sledují možná nějaká světýlka.
Nevím, nikdy jsem je neviděla, ale ty děti tak vypadají. Vydrží to dělat dlouho. Našim slovům naprosto nerozumí. Jsme jim jedno. Když ucítí tíseň, začnou brečet, pekelně řvát, v některých případech si začnou nekonečně ubližovat. Když jim je dobře, ve tváři se jim objeví radost. Obvykle nemluvícímu dítěti nabídnu lentilky, křupky, auto, bublifuk nebo iPad. Čekám, po čem se natáhne, abych to s ním později vyměňovala za obrázek. Postupným nacvičováním a rozšiřováním slovní zásoby dítě porozumí. Když si o něco řekne, dostane to. Když se já zeptám jeho, očekávám od něj odpověď. Zkrátka začne chápat princip komunikace a začne ji využívat. Je to takové moje malé vítězství. Ale co když takové dítě nic nechce? Co když pro něho nemá jídlo žádnou hodnotu a věcí má kolem sebe spoustu? Co když ho baví jen otáčet se za svými prsty a pozorovat ta barevná světýlka?
Přemýšlím, co ho udělá šťastným, nebo mu alespoň přinese nepatrnou libost. Obracím se směrem k rodině a pátrám v jeho okolí. Máma se ho snaží objímat, táta ho vyhazuje do výšky v dobré víře, že ho pobaví. Jemu to je však jedno. Takže, co s tím? Nebo spíš s ním?
Můžu zjišťovat nové informace z oblasti alternativní komunikace, sestavovat tabulky obrázků, znakovat, nakupovat drahé technické pomůcky. Je to jedno.
Zbývá mi to poslední.
Věřit, přinášet naději jeho okolí a úsměvem vysílat: „Já chci s Tebou komunikovat.“

Mgr. Bohdana Voříšková